Jmenuji
se Daniela, je mi třicet let a chovem hlodavců a vlastněním zvířátek
se zabývám už od dětství. První byl černý angorský křeček Chlup,
kterého jsem dostala k pátým narozeninám od strejdy Arnošta. K
nelibosti maminky se dožil úctyhodného věku 4,5 roku. Následovaly
dvě andulky, které nemluvily a omrzely sestřenici. Dále několik
koček a kocourů a v jedenácti letech jsem konečně za vysvědčení
dostala svého prvního psa Báru—fenku vlčího špice bez PP. Po její
tragické smrti o vánocích v roce 1990, mi děda koupil na jaře 1991
fenku německého špice vlčího s PP Báru Veselý dvůr, ale tom jsou již
jiné stránky....
www.chsbenti.mysteria.cz . V
roce 1992 jsem si ze zverimexu přinesla svého prvního osmáčka degu.
Bylo to neplánováně a vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co žere a
jak se chová. Zanedlouho Čipovi přibyla kamarádka, aby nebyl sám. A
poté, co mi maminka zakázala chovat zvířátka v pokoji, jedné letní
noci jí totiž potkan Albert přeběhl přes obličej, a já jsem musela
všechna zvířátka odstěhovat pryč z bytu. Naštěstí děda byl můj
spojenec a v technickém zázemí našeho rodinného domu -bývalé sušárně
mi postavil skvělé voliéry—třípatrovou 2,20 m vysokou a 1,80 m
dlouhou pro osmáky, další pro potkany, křečky, atd. Morčátka měla
přepažené kotce na podlaze, takže měla hafo místa. No prostě to
tenkrát bylo super. Také jsem se zkoušela přihlásit do tehdy
vznikajícího Klubu morčat v Ostravě.
Pamatuji
si, že kontaktní osobou byl nějaký pan Kudělka a zaslal mi i první
standart morčat. Už nevím v kterém to bylo roce, někam se mi
zatoulal můj sešit s poznámkami o chovaných zvířatech, vrzích apod.
Docela ráda bych ho našla. No a potom zvířátka postupně s věkem
odcházela a zůstali jen osmáci. Poslední samička zemřela někdy v
roce 2003, když se narodil můj první syn. Odešel také můj děda a s
ním i má chovatelská podpora. Až letos jsem si řekla, že nastala ta
správná doba propašovat domů zase nějaké zvířátko. A protože už
nebydlím v rodinném domě, ale v bytě a z mé původní chovatelské
místnosti si udělal bratr koupelnu, nezbylo mi tedy nic jiného než
to vzít přes děti. A jaké je nejvhodnější zvířátko pro děťátko—no
přeci morčátko. Manželovi jsem oznámila, že nejlepším dárkem pro
našeho prvorozeného syna ke čtvrtým narozeninám bude samozřejmě
morčecí chlapeček (aby mě nedej bože nenapadlo, chtít samičku
rozmnožovat). No nakonec jsem to stejně nezvládla, manžel neuhlídal
a zvítězily mé chovatelské pudy. A jak to dopadlo a kolik máme
nakonec doma morčíků, se dozvíte na těchto stránkách…….